Svátek má: Tibor

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Potřebuje stát odolné a připravené občany?

Mohli bychom se oprávněně domnívat, že na tuto otázku existuje jen jedna správná, tedy kladná odpověď.

Ale pozor, není tomu tak. Prostřednictvím přidělených dotací v rámci programu MŠMT “Organizace sportu 2018” vyslal stát totiž odpověď zápornou.

Jsem předsedou Sdružení sportovních svazů České republiky, jehož členy jsou sportovní svazy, které mají, vzhledem k provozovaným sportovně technickým a branným disciplínám také potenciál připravovat děti a mladou generaci na zvládání krizových situací, a to každý den dělají. Výsledek v letošním roce přidělené dotace pro naše Sdružení na zajištění servisu pro členské svazy a celkovou činnost po zasedání odborné komise MŠMT zřejmě deklaroval trend, jímž se bude ubírat výchova naší mladé generace. My opravdu nevoláme k návratu do předlistopadových časů.

Nicméně se stačí podívat kolem sebe, abychom rozpoznali stav věci. Rodiče se ve stále větší míře spoléhají při výchově svých ratolestí na pomoc z venku, ať ze strany škol či neziskových organizací, aby to málo společného času využily k jiným radovánkám. I proto se zabýváme projekty k získání povědomí, jak se zachovat v krizových situacích, jež nás mohou potkat na každém kroku (krizová situace není jen teroristický útok, ale také přírodní katastrofa, dopravní nehoda, atd.) Naše projekty sice nemají až tak velkou mediální pozornost, nejsou příliš marketingově atraktivní, nicméně za dobu své existenci získaly na popularitě, zúčastnily se jich desetitisíce dětí a těší se ohlasu ze strany jak dětí, tak rodičů i pedagogů. Právě proto jsme přesvědčeni o prospěšnosti naší činnosti.

O to větším překvapením bylo rozhodnutí orgánu MŠMT, díky kterému klesla přidělená dotace oproti roku 2017 o 41,2%. Že došlo k porušení veřejně deklarovaných prohlášení o čitelnosti dotačních pravidel a jistotě pro spolky v podobě maximálně nevýznamnému poklesu přidělených dotací, je v této chvíli věci marginální. Nutí mě to však přemýšlet nad další strategií vlády pod vedením hnutí ANO. U vědomí, že se nejedná pouze o problematiku v gesci MŠMT, opakovaně jednám o spolupráci při přípravě občanů na krizové situace také s Ministerstvem obrany, jehož čelní představitelé nás poplácávají po zádech, jak fundovaně a zároveň atraktivně pomáháme armádě, ale když se přiblížíme ke konkrétní podobě spolupráce, pak zatím vždy „skutek utek“. Zřejmě je záměrem vlády České republiky nechat prostor při edukaci naší mládeže spolkům, které šíří extremistické názory, a je jedno, zda levicové či pravicové, on se ten kruh stejně jednou uzavře, Nechejme proto na děti působit skupiny, vzývající násilí jako prostředek k nastolení pořádku, hlavně když to státní pokladnu nebude nic stát. Škoda, že právě děti a mladiství představují největší podhoubí pro extremistické skupiny, následky mohou být nedozírně. Své o tom ví např. ve Francii.   


Pouhým pohledem do rozdělených dotací MŠMT zjistíme, že nejvíce finančních prostředků směruje stát na podporu vrcholového sportu a státní reprezentace, a to převážně v olympijských sportech. O sportu, jako nenahraditelné součásti zdravého životního stylu moderního člověka, o dalších pozitivních synergiích všeobecného sportování, stejně jako o významu specializovaných sportovně technických činností pro přípravu člověka na zvládání krizových situací, budou politici vždy hezky hovořit, ale nakonec se vždy budou chtít raději potkat a vyfotit s úspěšným olympionikem než s malým děckem, které sportuje rádo a nezištně. Rozumějte dobře, já nemám nic proti vrcholovému sportu a našim reprezentantům přeji (ovšem jen těm, kteří si to nejedou na mistrovství světa či olympiádu jen „užít“) vždy jen to nejlepší. Vytváření pozitivních vzorů pro mladou generaci je jedním z velkých úkolů sportovního prostředí. Jen jsem přesvědčen, že profesionální sport (dnes jsou vrcholné výkony amatérů vzácnou výjimkou) by měl stát podporovat omezeně, a naopak by měl vytvořit co nejlepší podmínky pro různorodé sportování široké veřejnosti.    

Naznačený faktický nezájem státu o rozvoj sportovně technických či sportovně branných disciplín pravděpodobně také souvisí s připravovanou kategorizací sportů na lepší a horší, neboli na důležité a méněcenné, neboli na ty, které stát bude podporovat a na ty, které jsou odsouzeny k zániku, když si nepomůžou samy. Pověří-li stát tímto rozdělením skupinku spřátelených lidí (nejlépe z jedné politické strany), pak „Bůh s námi a zlé pryč“. Sporty se prý musí dělit podle tradice, historické i současné úspěšnosti, personálního zajištění atd. Budeme tedy více podporovat kolovou, motokros nebo americký fotbal, házenou, kanoistiku nebo rychlobruslení? A teď „babo raď“!  

Ne, že bych si situaci, kterou teď naznačím přál, ale byla by jistě méně pokrytecká než současná sportovní praxe. Kdyby stát „řekl natvrdo“, že nemá zájem podporovat sportovní odvětví jako například: potápění, požární a hasičské sporty, motoristické sporty, sportovní kynologické sporty, modelářství, branně technické sporty, střelectví, vodáctví a další naše sporty, které kvalitativně zvyšují brannou připravenost občanů, a že bude např. podporovat jen několik málo vybraných sportovních odvětví, pročistily by se vody a všichni by věděli, na čem jsou. Zatím se však zdá, že státní úředníci se lépe cítí v kalných vodách dotačního rybníka. Ptát se proč, je asi nadbytečné.

Otázkou ale zůstává, koho budou politici volat, až se vyskytnou v krizové životní situaci a několik málo blízkých a štědře podporovaných sportovců jim nebude umět pomoci.

A co na to voliči? Příznivci sportu, statisíce našich členů, kteří si dají do rovnice předvolební deklarace vítěze posledních voleb pro oblast sportu s jeho povolebními praktickými reálnými opatřeními, bude velmi překvapen! Ale to už je obehraná písnička.

Zdeněk Ertl