Svátek má: Nina

Komentáře

Lubomír Man

spisovatel, novinář

Proč už nelze člověku poslouchat zprávy

Zprávy byly vždycky to nejvíc, oč mi ve vysílání rozhlasu či televize šlo. Ať se v domácnosti, v níž jsem zrovna působil, dělalo cokoliv, všechno ustupovalo stranou, když se blížila sedmá hodina večerní a s ní - zprávy.


Nejdřív jen rozhlasové a potom stále víc ty nové – televizní. Až nakonec ty televizní – protože už i obrázkové a tedy cosi lepšího – se společně s televizním přijímačem přestěhovaly z kuchyně do obývacího pokoje a už se tam i udržely. Tak léta šla a s ní za okny šly i dějiny Světa, Evropy i republiky, obměnou procházely i byty, ve kterých jsem pobýval, proměňovalo se jejich obsazení i činnosti, jež se v nich provozovaly, ale sedmá hodina večerní zůstávala na svém místě jako giblartarská skála, nezdolatelná příbojem času či přírodních sil. Jako mušinky přitahovány světlem nechali jsme se i my – a rádi – přitahovat filmovým zelenomodrým svitem k televizní skřínce a z ní rachotícímu vybídnutí, abychom nyní, s blížící se sedmou hodinou večerní, věnovali pozornost televizním zprávám.

Tak to šlo léta a neodbývalo se to – samozřejmě – bez jisté komplikace. Ta léta byla totiž ve velké většině též léty tzv. totalitními, kdy na elektromagnetických vlnách – a to nejdříve za suverénního panování rozhlasu – určovali tón nacisté, no a pak, s krátkým předstihem ještě před nástupem vysílání televizního, zase komunisté. Takže ta vysílání a hlavně podoba zpráv byla těmi totalitami pochopitelně poznamenána, takže jsme na jejich správné pochopení potřebovali cosi jako moučné síto, kterým jsme si ty zprávy prosívali. A to tak, že to zvlášť ideologické jsme dávali jako ošuchané zboží stranou, a do mozkových center jsme vpouštěli jen to, co náš rozum či vkus uznal za vhodné. Žijeme v době totality, ve které se to jinak dělat nedá, říkali jsme si, a upřímně řečeno, zas až tak příliš nám příslušné prosívání přijímaných zpráv nevadilo. Ty totality si totiž na nic jiného než na totality nehrály, takže aspoň v tomto směru jsme byli ochotni celou záležitost považovat za víceméně férovou. Takovou, ve které si oni říkali, co si říkat chtěli, a my zas měli právo pouštět si do hlav jen to, co nám náš náš úsudek k příjetí doporučoval.

No a pak přikvačila doba zvonění klíčů na náměstích. Zvonil jsem jimi. jak svépravností zbavený pochopitelně i já, protože mě jako všechny ostatní obloudilo čarovné slovo svoboda, které se na těch náměstích ozývalo nejhlasitěji a též nejčastěji ze všech ostatních, jež se tam ozývaly, a burcovaly dav – a s ním i mě – k činům možná nejheroičtějším, kdyby bylo k něčemu došlo. Ale nedošlo k ničemu, totalita se položila pokojněji než polomrtvý kůň na dvoře pohodného, a oni hlasatelé svobody z českých a moravských náměstí nyní rozvažovali, jak to teď se svobodou, která jim mezitím spadla do klína, vlastně provedou. A rozhodli následovně, jak je z vysílání České televize i Českého rozhlasu a vůbec z hlasu všech českých význačnějších médií, dodneška co nejpatrnější.

Za prvé: Svoboda bude, a to v tom smyslu, že nepůjde o svobodu rozježenou, do všech stran mířící a tedy svobodu matoucí a nepřehlednou, ale o svobodu řízenou a upravenou tak, aby směřovala k cíli, který si vedení státu (případně i vedení ČT či Čro.), stanoví pro sebe za prospěšný a žádoucí.

Za druhé: Tato svoboda bude v sobě – jako nový a převratný prvek – obsahovat i svoji ideologii. Tato bude vycházet hlavně z myšlenkového bohatství Václava Havla a dále pak z týchž Karla Schwarzenberga, Bernda Posselta a Tomáše Halíka. Odklon od této ideologie se nepřipouští, protože jakákoli její obměna by se mohla octnout v rozporu se samou podstatou nové svobody, jak je vyjádřena v odstavci Za prvé:

Za třetí: Jestliže se v životě ať už kolem nás doma či v cizině objeví jevy či události, které by se se shora naznačeným pojetím svobody nacházely v nesouladu či dokonce protikladu, je nutné tyto jevy i události buď zamlčet, či odvést pozornost veřejnosti od nich někam jinam. (Zde je možno jako inspirativní materiál doporučit cyklus přednášek Dr. Josepha Goebbelse k pracovníkům jeho ministerstva, nazvaný Stěžejní zásady naší propagandy – samozřejmě s vypuštěním příslušných protižidovských partií.

Za čtvrté: Svoboda, jak jsme její novou podobu právě vykreslili, musí stát ve státě na piedestalu nejvyšším, a měla by proto jako svůj symbol obsahovat též cosi jako její nejpůsovivější televizní či filmový obraz, dokumentující situaci, kdy naši občané, či třeba i občan jediný, dal v okamžiku jejího ohrožení všanc i své nejcennější, aby tuto svobodu pro sebe i pro národ uhájil. Zde se jako uvedenému požadavku nejvíc odpovídající doporučuje televizní záběr politika Jana Rumla z doby památné televizní stávky, kdy se přioblečen pouze do tzv. celotělového trika s dírou vzadu a částečně i vpředu, připravuje k nasoukání se do spacího pytle, pohozeného vefle něj na podlaze zřejmě mrazivé zpravodajské haly ČT. Šlo už tehdy a jde i dodnes o obraz tak prudkou silou vybízející k následování, že má šanci stát se nejen symbolem, ale i věčným mýtem a bájí, za kterými půjdou zástupy stejně odhodlaných mladých lidí, kteří se tomuto příkladu budou chtít přiblížit. Přičemž význam jak vzpomenuté televizní stávky, tak jejího symbolu, je nad všechny ostatní tehdejší události povýšen i proto, že právě v této době šlo o nejosudovější boj dvou koncepcí svobody, jež se tehdy národu nabízely. A to svobodě bezbřehé a ničím neohraničené a vedoucí tak osudově jen ke zmatku a chaosu, prosazované tehdy čerstvě jmenovaným ředitelem, jež se na základě jakéhosi výběrového řízení či dokonce vládního lejstra chystal televizi veřejné služby převzít, a svobodě havloidního omezeného typu, prosazované tehdejšími stávkujícími zaměstnanci ČT, kteří si ono pojetí svobody díky své mnohadenní vytrvalosti i srocení sezvaného pražského občanstva pod koněm, též nakonec uhájili. (

Za páté: Nechť se tedy nejsvětější zásadou oné vítězné nové svobody havloidního omezeného typu v oblasti zahraničně politické stane nikdy a ničím nezpochybnitelné pravidlo, že vše od nás na západ a nejmenovitěji pak USA, jsou od Boha, a vše na východ od nás, nejmenovitěji pak Rusko, je od ďábla. Stejně jako v oblasti vnitřně politické nechť platí, že to napravo je od Boha, a to nalevo od ďábla.

Amen. Tak praví a povoluje omezená svoboda havloidního typu.

Tolik tedy k nové podobě svobody i s jejími pěti zásadámi, která se u nás po sametu uchytila, máme ji za souseda až do dnešních dnů a ještě si za ni i platíme. A dodejme hned, že už ji máme nejen plné zuby, ale i plný nos, oči, uši i ústa , ža snad i žaludek, že je nám z ní zle, jak nám snad ani z totality nebylo. Protože nás ni ní nesnesitelně dráždí její neslýchané pokrytectví, se kterým si dovoluje nazývat se svobodou, když ovšem žádnou svobodou není a ani být nemůže, protože svoboda omezená je vhodná leda tak pro dobytek, ale ne pro myslící lidské bytosti, za které se – vzdor tomu, co na nás ze všech stran doléhá - stále ještě považujeme. A proto je též mezi námi stále víc těch, kteří - stejně jako já - už prostě nedokáží současné zprávy sledovat, a v časech jejich dříve obvyklého poslechu, si dnes otevírají knížky s uklidňujícím vědomím, že o nic aktuálního či dokonce cenného se neokrádají, protože tyhle dnešní zprávy by jim stejně jen co nejbohapustěji lhaly. A navíc jim ničily i zdraví.

Ale stejně napadá člověka taková neskutečně krásná myšleka a spíš asi přestava. Jak by totiž mohlo být až nemravně čarovné, kdyby existovala taková česká televize, takový český rozhlas či takové české noviny, které by byly skutečně, čili ne pouze omezeně a havloidně svobodné, a vykládaly nám tedy věci i události ve světě i doma takové, jaké vpravdě jsou, a ne takové, jaké jsou nám dnes s odkazem na pamáku prvního českého prezidenta, podávány.

A jak nebetyčně úchvatné by asi mohlo být takovýmto zprávám naslouchat.

A co jsme vůbec komu u čerta udělali, že je takové nesmíme mít?

 Lubomír Man