Komentáře

Petr Žantovský

novinář

Výchova blbých

Petr Žantovský připomíná v komentáři knihu Paedagogika, sepsanou Josefem Šauerem z Augengburgu, profesorem na C.K. Českém ústavě ku vzdělání učitelek v Praze.

Kniha pojednává (alespoň v této vybrané kapitole) o vzdělávání a výchově osob slabého ducha. Je myšlena skutečně jako učebnice, a tudíž rady a pokyny v ní obsažené dokumentují tehdejší chápání dané skupiny lidí a přístup k nim. Potud je to objektivní zpráva o někdejších pedagogických názorech a metodách.

Ale čím víc jsem se začítal do některých pasáží této nedlouhé kapitoly, vybavovaly se mi rozmanité tváře osob naší živé současnosti. Jmenovitý nebudu, ale sami si jistě dosadíte své favority sami.

Mimochodem, jak by se asi na to výrazivo, tehdy běžné, označující direktně určené jevy, dívali dnešní průkopníci politické korektnosti? Asi by je kleplo. Pokud tedy vůbec umějí číst, že…

Výchova blbých

1. Jest třeba přesně lišiti blbé a slabomyslné; jedni i druzí mohou býti kretiny.

2. Slabomyslní nemohou v duševním rozvoji stačiti dětem duševně zdravým, a proto bylo by s prospěchem při vychovávání i vyučování míti na ně zvláštní zřetel, popřípadě zříditi pro ně školy zvláštní, pomocné.

3. Blbost je buď čirá (jará) nebo ochablá (chabá), zřejmá nebo skrytá, vrozená neb později povstalá.
Čilost u blbých jeví se jednak tím, že blbý stále a nerozváženě mluví, nebo že jsa němý, stále pobíhá. Na oboje třeba velice dáti pozor, ježto mohou sobě snadno ublížiti a věci kolem sebe poškoditi. Takový blbec třísky ze dřeva, hřebíky, střepiny skla, cupaninu, motouz, odstřižky látek, pecky, písek a.j. snadno sobě nebo jiným cpe do úst, škrabe, z lásky do ruky nebo tváře kousne, což jiní po něm rádi napodobují.

Ochablá blbost pozná se na prvý pohled po výrazu tupém a po neobratném se chování, ať blbý stojí, sedí, pohybuje se, jde, se směje, pláče, prosí, líbá, jí aj.

Nesnadno bývá poznati skrytou blbost, a jest tu třeba dalšího pozorování, zejména: v noci, při svlékání, oblékání, zda-li blbý pamatuje si místo, při počítání do 3 – 5, při pojmech více a méně, jednotném a množném čísle, při rozeznávání sebe od jiných. Takový nezjevný blbec bývá někdy velice nebezpečný, ježto bývá poťouchlý a zlomyslný, takže po výkonu dobrém ihned dovede provésti čin tak zlomyslný, že až úžas vzbuzuje. Např. strčí někomu do úst hřeb a nebo střepinu skla, uteče zhasí všecky lampy a vrhne se na zem, takže druzí chovanci přes něj padají, čímž způsobí se ohromný povyk; přitom o nějaké lítosti nelze mluviti.

4. Blbost vyžaduje zvláštní péče směrem dvojím: lékařským a vychovatelským.

Lékaři jest zde pečovati o zlepšení tělesného stavu dítěte, vychovateli o rozvoj duševní.

Pokud jde o blbé naprosto neschopné, může se jednati jen o pouhé ošetřování, avšak i toto je třeba: vyžaduje toho křesťanská láska, ujati se těchto ubohých.

Jde-li o léčení blbosti, lépe to možno v ústavě, kde zkušenost si razila cestu, nežli v bytu soukromém.

Lze-li v době mimo vyučování a za náležitého dozoru opatřiti styk zdravé mládeže s blbými, může to na tyto míti velmi blahodárný vliv, kdežto ona učí se míti ochrannou ruku nad slabými a ubohými, s tím cvičí se ve křesťanské lásce.

5. Vyučování blbých

a) Náboženství. Jde tu o rozvoj stránky rozumové, ale zvláště o pohnutí citem a vůlí. Počíná biblickými příběhy a končí přípravou k přijetí svátostí.

Jsou-li mezi blbými někteří, při nichž stránka citu mnohem více jest zakrnělá, nežli stránka rozumu. Nepodaří-li se tuto bezcitnost prolomiti, pak není tu možný náboženský život a blbý jest v tom směru nevyléčitelným. Jest to pak nejen blbost, ale spolu také mravná zrůdnost. Avšak takových je poskrovnu. Naproti tomu jsou blbí, při nichž cit nad rozumem vyniká; a celkem ukazuje zkušenost, že stránka citu bývá méně zakrnělá než-li stránka rozumu. Blbé dítky jeví příchylnost a vděčnost k představeným, soustrasť a lásku vespolnou. Při vyprávění biblických a jiných příběhů jeví radost, účastenství, horlivost, nevoli apod.; i může konečně i svědomí se probuditi a jejich srdce pro poznání Boha a lásku k němu schopným se státi.

b) Učení věcné. Jím má se buditi a bystřiti pozornost, cvičiti oko, buditi soudnost, šířiti obor vědomostí, podporovati obraznost, buditi pud napodobovací, zvláště však přispěti k rozvoji schopnosti k mluvení.

c) Učení mluvnické, čtení a psaní. Mluvnictví budiž připojeno k učení věcnému, a jen u schopnějších může býti přivedeno na jakýs stupeň dokonalosti. Čtení a psaní jest namnoze možno, psaní u schopnějších i jako krasopsaní.

d) Počty bývají nejslabší stránkou blbých. Cokoliv zde lze docíliti, jest to možno jen na základě názoru.

e) Kreslení opírá se o tvaroznalství jež jest výbornou školou soudnosti.

f) Zpěv a hudba jsou výtečnými prostředky vychovávacími u blbých a není možno dosti je doporučovati.

g) Rovněž i tělocvik.
Blbci, pokud zároveň jsou i hluchoněmí nebo slepí, nemohou účastniti se některého vyučování blbých, a má každý z nich potřebí vedení zvláštního.

6. Práce u blbých má především účel vychovávací. Mládež budiž záhy již k ní vedena. Práce budiž přiměřená dítěti. Nejvhodnější jsou především různé práce v domácnosti. Pokud může ústav spojen býti s polním hospodářstvím a se zahradnictvím, poskytne chovancům mnohou užitečnou práci a přispěje k snazšímu svému vydržení. Pro zimu je třeba opatřiti domácí práci ruční a u obratnějších práci řemeslnou. Vše to závisí od schopnosti jednotlivců.

7. Roku 1882 bylo blbých:

V Čechách 7794, na Moravě 3000, ve Slezsku 956, v zemích na Říšské radě zastoupených 33.313, v zemích koruny sv. Štěpána 18.758.

V ústavě idiotů v Praze na Hradčanech bylo v roce 1895 celkem chovanců 63 (40 mužů, 23 žen).

V Praze jest pro slabomyslné škola pomocná.

Jak mnoho zbývá učiniti pro tyto ubohé členy lidské společnosti, kteří namnoze posud bývají terčem lidské nezvedenosti a předmětem milosrdenství téměř jenom tam, kde u veřejných cest, u dveří chrámů a o poutích v prachu a v úpalu slunečním, nebo v mraze o almužnu prosí!

Josef Šauer

Praha 1897

(vydala Cyrillo-Methodějská Knihtiskárna (V. Kotrba) nákladem dědictví sv. Prokopa)

Petr Žantovský