Svátek má: Miloslav

Komentáře

Zákaz se zakazuje

Víte, ve kterém okamžiku se začaly hroutit základy demokracie jako do té doby nejsvobodnějšího a nejspravedlivějšího uspořádání věcí obecných?

Bylo to 16. ledna roku 1919. Toho dne totiž byl ratifikován 18. dodatek Ústavy Spojených států Amerických, který odstartoval čtrnáctileté období, jež vešlo do dějin jako americká prohibice.

Zdá se vám to přemrštěné? Ale vůbec. Podstatou demokracie je svoboda rozhodování jednotlivce a podstatou této svobody je jeho plná osobní odpovědnost za důsledky, jež jeho rozhodnutí vyvolá či způsobí. V tom se demokracie liší od diktatury či jiných sociálně-inženýrských elitokracií. Ty jsou postaveny na přesvědčení, že jednotlivec není schopen se sám rozhodnout, a proto je třeba jeho život usměrnit nějakým vyšším moudrem. Otázka odpovědnosti v takovém uspořádání však poněkud zaniká. Pro nejednoho jednotlivce je jistě pohodlnější spolehnout se, že za něj někdo jiný rozhodne, a samozřejmě alibisticky pak veškerou odpovědnost za takové rozhodnutí hází právem na to „vyšší rozhodovací moudro“. Jenomže to se samozřejmě k žádné odpovědnosti nehlásí. Jestliže je nejvyšším moudrem, nemůže přece rozhodnout nemoudře, a proto pokud z takového rozhodnutí vzejde špatný důsledek, je to chyba těch, kdo se tím rozhodnutím špatně řídili.

Proč taková přednáška úvodem, jde-li přece jen o zákaz požívání lihových nápojů? Odpověď je prostá: protože jde o princip. Když povolíme omezení svobody v jedné drobnosti, jako bychom zrušili svobodu jako takovou a dali nějaké vyšší moudré vrchnosti bianco šek na zacházení s našimi životy podle své libovůle. Jak to pak dopadá, jsme průběžně viděli nejen v extrémních případech – od Hitlera po Stalina. Kolébkou zrodu demokracie, ale i kolébkou jejího zániku jsou Spojené státy americké. To tam poprvé na nejvyšší formální legislativní úrovni uzákonili omezení jedné ze svobod. Jistě ne té nejdůležitější, ale to není podstatné: džin z láhve byl vypuštěn. Na jeho pozdějším letu světem vidíme vznikat různé Patriot-Acts, politickou korektnost, cenzuru všeho druhu. Tím horší, že zdůvodňovanou „demokratickými“ zájmy a účely.

Důvod, proč na tyto zdánlivě vzdálené a odtažité události dnes vzpomínáme, je jiné datum. Právě to, kdy byla americká prohibice v té nejdrakoničtější podobě zrušena. Bylo to 5. prosince 1933, kdy byl ratifikován 22. dodatek Ústavy USA, mimochodem jediný ústavní dodatek v historii USA, který byl přijat s explicitním cílem zrušit jiný dodatek.

Co tomu všemu předcházelo? Koncem 19. století se do USA dováželo na 400 druhů whisky zejména z Británie a Kanady a navíc se zde pálilo i množství lokální whiskey podle výrobních postupů, které s sebou přinesli irští a skotští emigranti, včetně několika speciálních typů, jež se z nich vyvinuly (bourbon, Tennessee whiskey).  Popularita lihových nápojů byla trnem v oku některým puritánským náboženským komunitám, které se spolu s dalšími skupinami tzv. „dries“ (suchých; takto se označovali zastánci abstinence) snažily zakázat konzumaci veškerého alkoholu. Velkou roli hrála i probouzející se feministická hnutí, která se snažila řešit svízelnou situaci manželek a dětí opilců. Vzniklo tzv. hnutí abstinence, které se ve svém úsilí spojilo s již zavedenou ženskou organizací WCTU (The Woman's Christian Temperance Union). Tato organizace, založená roku 1874 Annie Wittenmyerovou a Frances Willardovou (postupně byly také prvními dvěma prezidentkami organizace), ve svém aktivismu míchala náboženskou pruderii, rozličné sociální požadavky a feministický apel. Nicméně z dnešního pohledu trochu bizarní spolčení sufražetek nabývalo na vlivu. Tak trochu připomíná nátlakové partičky dnešních NGOs: Pokud možno nic opravdového a užitečného nevytvářet, jen vznášet „oprávněné a nezadatelné“ nároky. Americká politika té doby byla zřejmě podobně bezzubá, jako je ta naše dnešní, takže dámy postupnými kroky šířily svůj vliv, až nakonec slavily úspěch.

Leč nepředbíhejme. Celoamerická prohibice byla zavedena sice až v roce 1919, ale už před ní existovala série různých zákonů s cílem omezit konzumaci alkoholu. Už v roce 1697 byla v New Yorku zakázána návštěva barů a hospod v neděli, protože neděle měla být dnem modliteb, a nikoli pití. V roce 1735 se pokusili zavést prohibici lokálně ve státě Georgia, ale pro neúspěch ji museli v roce 1742 zrušit. Podobný experiment se zopakoval ve státě Maine v roce 1851, kde se však prohibice setkala s úspěchem, a v roce 1855 se k ní připojilo 12 dalších států. V r. 1900 byla už více než polovina všech států formálně „suchých“. Jenže tu byl háček: pošta jako federální služba nebyla ovlivněna místními prohibičními reglementacemi, a tak se přes ni daly jednoduše objednat lihoviny z okolních států. V r. 1913 si však „suché“ státy vynutily přijetí mezistátní smlouvy, zakazující posílání alkoholu poštou.


Onen „konečný“ úspěch měl podobu v roce 1919 schváleného tzv. Volsteadova zákona (Volstead Act), který definoval alkoholické nápoje včetně výjimek (požívání lihových nápojů z náboženských důvodů), pročež zakázal veškeré nápoje s obsahem alkoholu vyšším než 0,5 %. Nu a pak toho 16. ledna 1919 byl ratifikován 18. dodatek americké ústavy, který prohibici zavedl.

Účinek byl ovšem přesně opačný; místo snížení zločinnosti a zavedení obecné abstinence se začalo pít ještě víc a zločinnost narůstala nevídaným tempem. Vznikly gangy zabývající se pašováním alkoholu do USA. Na vrcholu dění byl legendární gangster Al Capone sídlící v Chicagu. Toto město se stalo vyhlášeným centrem zločinu; od pašování přes vylupování bank až po vraždy na objednávku (jako byl např. masakr na den svatého Valentýna, kdy vrazi z Al Caponeho gangu převlečení za policisty vystříleli konkurenční gang). Volsteadův zákon způsobil, že lidé pili prakticky všechno, o čem se domnívali, že obsahuje alkohol.

Americká prohibice se tak stala čítankovým příkladem toho, jak se „inženýrské“ rozhodnutí zvrátí ve svůj pravý opak a vyvolá přesně obrácený výsledek. Prohibice nezastavila konzumaci ani výrobu alkoholu, pouze ji přesunula do ilegality. Ilegálních palíren bylo více než kdysi legálních.  Kvetl černý trh. Whisky byla pašována z jiných zemí, zejména z Kanady a Skotska. Kanadu však zanedlouho postihl podobný osud, takže zůstaly pouze Britské ostrovy. Přes severní hranici USA s Kanadou se přesto úspěšně pašovala žitná whiskey, na jihu přivážely „nápoj života“ lodě z Karibského moře.

Lidé se mohli k alkoholu dostat třemi způsoby: Jednak svépomocí - domácí výrobou Šlo o tzv. Bathtube Gin (gin z vany), který se dal vyrobit velmi snadno z volně prodávané jalovcové šťávy, dostupné ve všech lékárnách USA. Na středozápadě se hojně vyrábělo domácí dýňové víno, ve Philadelphii zase tzv. Yak-Yak Bourbon. Tyto podomácku vyrobené lihoviny však byly často nekvalitní a mohly způsobit slepotu nebo i smrt.

Pak zde byly noční podniky tzv. speakeasies (tak názorně zobrazené v úvodní scéně slavné komedie Někdo to rád horké). Vstup byl jenom pro „pozvané“ a kontrolován pomocí hesel, kódů anebo tajných znamení. Tyto podniky byly tak populární, že svým počtem převyšovaly i počet dřívějších legálních hospod. V roce zavedení prohibice jich bylo pouze v samotném New Yorku údajně mezi 30 až 100 tisíci! (Kromě prodeje alkoholu speakeasies, vedené převážně gangy, často zahrnovaly i nevěstinec, hazardní hernu a obvykle i drogového dealera.)

Relativně legální pak byl jediný způsob získání alkoholu, a to na lékařský předpis.

Mimochodem: Jednou z málo zmiňovaných souvislostí prohibice je souvislost ekonomická. Prohibice se totiž stala tragédií pro národní palírny. Do té doby slavné lihovarnické rodiny si musely najít jinou obživu. Jim Beam např. začal pěstovat citrusy, později těžil uhlí a vedl vápencový důl.  Velké množství lidí zaměstnaných výrobou, prodejem, transportem, lahvováním alkoholických nápojů ztratilo práci. Podle některých teorií měla prohibice i vliv na vznik ekonomické krize 30. let.

V roce 1933 politici konečně uznali svůj omyl a celoamerický zákon o prohibici zrušili, avšak lokální kontrola  prodeje alkoholu v některých státech přetrvala dodnes: Ve většině států je omezen noční a nedělní prodej alkoholických nápojů. Někde se alkoholické nápoje smí prodávat pouze ve specializovaných, státem kontrolovaných, prodejnách nebo soukromých klubech. Kdo byl někdy v USA, třeba jen na výletě, nepochybně viděl mnohokrát stejný obrázek: člověka cosi pijícího z odpudivě hnědého papírového sáčku. Samozřejmě, alkohol. Jen na něj „politicky korektně“ není vidět.

A v tom je možná ono zobecnění dnešního pokryteckého stavu americké (a žel nejen té) demokracie. Předstíráme svobodu, ale omezujeme ji, co to jen jde. A postupnými omezujícími kroky se dostaneme k její konečné naprosté likvidaci. Vtip je zřejmě v tom, že tím pomalým, často skoro nezřetelným, ale nezvratným ubýváním svobody se dostáváme do stavu, kdy novou a novou, stále menší míru svobody pořád ještě považujeme za svobodu celou a dostatečnou. Může se ale snadno stát, že až zmizí i její poslední zbytky, ani si toho nevšimneme. Budeme už totiž tou dobou dokonale zpracováni do podoby, kterou tak působivě zobrazil Roger Waters ve své trudné epopeji Zeď (The Wall), zejména pak v písni zvané Another Brick In The Wall – Další cihla ve zdi.

Budiž nám tedy vzpomínka na americkou prohibici mementem: postavit zeď je v této souvislosti mnohem snazší, než ji pak zbořit, nebo se z ní prostě jen vymknout. Nesvoboda je totiž betonová.

Petr Žantovský