Svátek má: Agáta

Politika

Velikost textu:

Čermák: Kdo a jak tehdy řídil Listopad? Havel to určitě nebyl!

Čermák: Kdo a jak tehdy řídil Listopad?  Havel to určitě nebyl!

Rok 1989 je z hlediska studia nedávné minulosti stále jasná terra inkognita. Ani byzantolog O. Tůma, ani badatelská „elita“ z žižkovského Ústavu pro studium totalitních režimů si s tímto tématem zatím moc neví rady, píše Vladimír Čermák v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Vladimír Čermák
18. září 2019 - 07:20

Rozumí se nejen s tím co se tenkrát stalo, ale také proč. Ještě však určitě neřekli poslední slovo (nebo snad pindy?). Trochu to kontrastuje s faktem, že někteří z těch, co u toho tehdy byli, už konečně začali mluvit o tom, jak to tenkrát bylo. Zajímavé informace tohoto druhu lze najít také v nové knížce „Velký třesk“ od F. Gála a J. Urbana (ve vydavatelství „Pohoda festival“, 2019) zachycující - aspoň podle slov vydavatele - příběh Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. Svým názvem jakoby navozuje, že šlo o události kosmického významu, i když to, co se tenkrát stalo, mělo přece jen trochu skromnější rozměr. Ostatně i na její obálce je avizováno, že jde o výpovědi autorů o dění, ke kterému v někdejším Československu docházelo od Listopadu 1989 po první volby v červnu 1990.

Není tomu ale přesně tak. Kniha se skládá z Gálova i Urbanova vyprávění o této době, ale má i značný přesah jak do raných 80. let, tak do vývoje v posledním třicetiletí. Zvlášť zajímavě se jeví výpověď (nebo snad spíše veřejná zpověď?) J. Urbana. Něco málo z jejího obsahu se už objevilo již minulý půlrok i na internetu v článcích a rozhovorech J. Urbana. A také v nedávno na tomto webu už komentované knize A. Lorence a K. Lovaše připomínající svým názvem v české verzi „Generál, který byl u toho“ jeden, už trochu starší (1979) film „Byl jsem přitom“ o zahradníkovi Channcay Gardinerovi (hrál jej P. Sellers) parodujícímu trochu dění v nejvyšších kruzích politiky v USA.

   
Urban ve své části „Když nechtít nestačí“ na 40 stránkách textu nechává nahlédnout nejen do svého soukromí, ale i do událostí  spojených s jeho angažováním se v Chartě 77, kolem Listopadu, včetně vznikání OF a také do událostí, které jej potkaly v následujících desetiletích. Bylo toho samozřejmě více. Nejspíše by si leccos z toho zasloužilo podrobnější výklad, který by zmírnil některá nedorozumění při četbě textu. Navzdory tomu jako celek budí Urbanova část dojem upřímnosti a velké snahy o porozumění tomu, co jej v druhé polovině jeho života potkávalo. Doufejme třeba, že autor ještě doplní proč s tím tak dlouho otálel. Urban se totiž minimálně od 80. let stihl zaplést do některých dějů, které by si zasloužily podrobnější vysvětlení, aby se předešlo nedorozuměním. Lidí jako on - patřících dnes již k zasloužilým disidentům - nebylo mnoho.

Předlistopadový disent se netýkal žádné velké skupiny. Urban sám odhaduje na základě analýzy, kterouvypracovalo nám neznámé (autory nezná ani on) pracoviště StB pro potřeby tehdejšího vedení Strany a státu, jejich souhrnný počet na 55-60 lidí žijících a působících navíc ve velmi nestabilních poměrech pozdní normalizace. Tato skupina, byť obklopená několika stovkami sympatizantů a pomocníků (a také donašečů a jiných fízlů), toho při nejlepší vůli moc zvládnout nedokázala.

Událostí, které začaly shromážděním na Albertově svolaném tehdejšími předáky SSM, se naprostá většina z nich dokonce ani nezúčastnila. Vzestup části tohoto disentu po 17. 11. 1989& do struktur nejvyšší výkonné moci (a také těch, kteří se tam udrželi dodnes anebo aspoň donedávna) byl proto přinejmenším pozoruhodný. V tomto případě ale nejspíše šlo jen o přechodnou fázi vývoje, otevírající cestu k moci jiným strukturám. Jinak řečeno: většina těch, kteří k nim patřili, mizela brzy poté, co splnili svoji mouřenínskou úlohu, z cesty (někdy se říká do propadliště dějin).



Uvolnili tak ovšem cestu jiným. Zvláště pak lidem kolem Klause, Zemana a těm, kteří je obklopovali a vlastně řídili. Na to, že šlo často o osoby z řad komunistické nomenklatury využívající tyto pro ně užitečné lidi z tehdejšího disentu jako tzv. bílé koně, se rychle pozapomnělo. Pravdou ovšem je – a to se dá z textu J. Urbana dobře vyčíst - že tento vývoj nebyl zcela jednoduchý. Byl sice ovlivňován zvenčí, a to nejen z Kremlu a ze Starého náměstí, kde sídlil aparát ÚV KSSS, ale i odjinud (a nebyla to jen Langley či Césarea, kde sídlil Mossad) jak se dnes již někdy o tom začíná mluvit. Byly to i jiné tajné služby a často i bankovní instituce (šlo o velký byznys). Spojuje je kromě této identifikace hlavně to, že  jim chyběl jakýkoliv opravdový zájem na řešení problémů, do nichž se vývoj v sovětském bloku, nápadně připomínající slepou uličku, tehdy dostal a také v ní uvízl.

Nepřekvapuje asi, že nikdo z těch, kteří spolupracovali s těmito „vnějšími faktory“ Listopadu, neměl připravenu nějakou alternativu k tomu, co se tehdy odehrávalo. Neměli tedy po ruce ani nějaké připravené řešení s tím spojených problémů. Urban jako žurnalista, jehož přípravkou byly ilegální Lidové noviny z předlistopadové doby, dokumentuje tuto realitu i na tom, co se stalo po Listopadu. Amerikáni i sovětčíci (či jejich následníci) byli sice schopni takové problémy sice vyvolat, ale nikoliv řešit. To ostatně ukázal další vývoj jak na americkém kontinentu, tak v Africe či na blízkém a středním Východu, ale i v Evropě (nejzřetelněji na Balkáně). Ostatně v případě Československa se to projevilo také. O tom všem Urban sice stručně, ale výstižně píše.
   
V Urbanově části této útlé knížky jsou asi nejzajímavější (aspoň pro mne) jeho reflexe vývoje v těsně předlistopadovém období a také krátce po Listopadu. Do jisté míry tím tak kompenzuje záměrné vynechávky v Lorenc-Lovačově knize, kterým se estébácký generál vyhýbal. Autor sám, postrádajíc badatelskou erudici a tím i kvalifikaci k hlubším analýzám jevů a procesů, jichž se účastnil, zůstává tedy jen pozorovatelem určitých dějů, u kterých mu bylo dopřáno asistovat. To se týká třeba nezadržitelného vzestupu Václava Havla. Naznačuje význam jeho podpory ze strany některých pomocníků, o nichž se příliš neví odkud a jak se vzali (Křižan, Vondra, Gabal a jiní).

Zmiňuje také to, že tito lidé představující v někdejším disentu nové podpůrné kádry, najednou byli po ruce. Kde se vzali, tu se vzali. Zůstává však - i u něj samotného - mnoho otazníků týkajících se toho, kdo a jak to tehdy řídil. Havel to určitě nebyl.  Představa, že by ale za tím vším stál jen soudruzi z řad komunistického disentu,  se nezdá příliš akceptovatelná. Ani to, že převzali moc uvnitř Strany jimi připraveným a provedeným převratem. To se zdá i dnes  přece jen „zu viel“.

Kdo to ale jiný tenkrát byl? Kdo vypracoval scénář této – jak autor tvrdí - nečekané změny? Možná jde o problém, který přivedl i J. Urbana k přemýšlení o tom, co se tenkrát vlastně stalo. Měli bychom asi v této záslužné činnosti pokračovat, končí komentář Vladimír Čermák.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)