Svátek má: Romana

Politika

Velikost textu:

Za samostatnost republiky není komu děkovat

Za samostatnost republiky není komu děkovat

<< SERIÁL (1) >> Blíží se velký svátek. Ještě pár dnů a nějaký víkend a bude neděle 28. října. V ten den propukne velká oficiální sláva. Neboť od konce Velké války v roce 1918 uplynulo 100 let a bylo založeno Československo.

Na koni rakouský generál Svetozar Boroević de Bojna
14. října 2018 - 06:20

Pokud se podíváme na holá fakta o vzniku Československa, mám dojem, že za samostatnost republiky není komu děkovat, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz František Roček.

Nové samostatné státy jako Československo či Polsko vznikly proto, že na ohromném prostoru východní, střední a jižní Evropy nebyly žádné politické a vojenské síly, které by jim v tom zabránily.

Slabost všech

Západní vítězné mocnosti byly tak slabé, že musely po vlnách nejistoty a řadě váhavých spekulací souhlasit s představami národních politiků a lidových mas ve střední a ve východní Evropě, zvláště když se svými představami uspěli u amerického prezidenta Wilsona.

Francouzi a Britové byli schopni souhlasit i nesouhlasit se vznikem Československa podle momentální situace.  Když na frontě měli navrch Němci, velká ochota k tomu nebyla.

Největším mýtem novodobých česko – slovenských dějin je tvrzení, že vznik Československa je důsledkem rozpadu Rakousko – Uherska s pomocí dohodových mocností.

Ve skutečnosti Československo by nevzniklo, pokud by nedošlo ke zhroucení celé mocenské Evropy. V troskách skončily (kromě USA) obě strany konfliktu. Muselo se zhroutit nejen Rakousko – Uhersko a německé císařství. Válku prohrála také ruská carská říše, a tím zesílilo separatistické hnutí v Polsku a v Pobaltí. Ekonomicky na kolenou byly i vítězné mocnosti Francie a Velké Británie, natož Itálie, a začal jejich trvalý mocenský úpadek. Vůči USA se vítězné státy staly vyčerpanými dlužníky.


Čas čekání

V těchto dnech připravuji do tisku knihu „1918: Karneval války“. V knize uvádím, že evropským vítězným mocnostem bylo v podstatě jedno, zda vznikne Československo. Jejich jediný zájmem bylo, zda vznik nějakého nového státu prospěje jejich politice.

Např. ve zprávě z 8. února 1918 poslané do Prahy z Francie viděl Edvard Beneš tehdy hlavní problém v neutěšené politické situaci mezi spojenci: „(Beneš) musel reagovat na iniciativy Wilsonovu a Lloyda George, které s jasným záměrem oddělit v očekávaných kritických okamžicích habsburské mocnářství od Německa, garantovaly jeho existenci.“

Američané a Britové byli tehdy ochotni Rakousko-Uhersku garantovat celistvost říše. Ani později nebyli ochotnými zastánci samostatnosti Československa.

Až ve zprávě z 10. května 1918 si Beneš oddechl, že francouzští politici Clémenceau a Pichon slíbili, že „uznají nás za úplně samostatné.“ (Zdeněk Kárník, Historie a vojenství č.6/1995, Edvard Beneš a Maffie v nejtěžším období Velké války 1917 – říjen 1918, s.10-11) Tehdy již Francouzi cítili, že Němci přes své ofenzivní úsilí nejsou schopni ve válce zvítězit.

Ale ještě koncem května 1918 nebylo právo na naší samostatnost veřejně mocnostmi uznáváno.V memorandu Spojenců z 29. května 1918 „byla pouze zmínka o upřímných sympatiích s národními snahami Čechů, Slováků a Jihoslovanů na svobodu. Nestalo se tak proto, že Itálie stále ještě se nemohla odhodlati k definitivnímu rozhodnutí vzhledem k nevyjasněnému dosud názoru na příští jihoslovanský stát.“ (Čítanka dr. Edv. Beneše, z úvodu Karla Jar. Obrátila, s.13, Brno 1936)

(rp,fr,prvnizpravy.cz,foto:Archivu města Ústí nad Labem)