Když se dnes někdo rozhodne objet svět na kole, přejít Himaláje nebo přeplavat Atlantik, okamžitě vzniknou sponzoři, youtubeový kanál a mediální tým. Ve dvacátých letech minulého století však podobné dobrodružství často znamenalo jediné. Pravděpodobnou smrt někde v horách, džungli nebo poušti. Přesně to slyšel švýcarský učitel Aimé Félix Tschiffely, když v roce 1925 oznámil, že chce na koni přejet z Buenos Aires do Washingtonu.

Nevybral si přitom žádné aristokratické anglické plnokrevníky ani vojenské hřebce. Vzal si dvě polodivoká criollská zvířata jménem Mancha a Gato. Bylo jim patnáct a šestnáct let, což tehdejší odborníci považovali téměř za jezdecký důchod. Argentinské jezdecké kruhy se bavily představou, že tento podivínský učitel zmizí po několika týdnech někde v Andách a jeho kosti najdou pastevci až po letech.

Jenže právě zde začíná příběh, který dodnes působí téměř neuvěřitelně. Nešlo totiž jen o romantickou cestu přes pampu. Šlo o brutální střet člověka s přírodou, nadmořskou výškou, tropickými nemocemi a tehdejší představou, že skutečnou kvalitu má jen drahé a šlechtěné zvíře.

Criollský kůň byl tehdy v očích mnoha Evropanů i severoamerických chovatelů téměř venkovským odpadem. Potomek koní dovezených Španěly do Jižní Ameriky byl považován za tvrdohlavého, malého a hrubého tvora vhodného maximálně pro gauče na pampě. Elegantní jezdecký svět obdivoval anglické linie a vojenskou disciplínu, nikoli polodivoké koně přežívající argentinské zimy a sucha bez stájí.


Jeho cesta vedla přes nekonečné pampy, horské průsmyky And, peruánské pouště, tropické oblasti Střední Ameriky i nebezpečné řeky plné krokodýlů. Dobové deníky a pozdější svědectví popisují situace, které dnes připomínají scénář dobrodružného filmu. V Andách vystoupali do výšek kolem 5500 metrů, kde už lidé sotva dýchali a mnohá zvířata hynula vyčerpáním. Kaňony byly poseté kostrami mul a koní, kteří podobné přechody nezvládli.

Tschiffely později popisoval, že v některých horských úsecích prakticky neexistovala cesta. Jen úzké stezky nad propastmi a kamenné srázy. Přesto Mancha a Gato pokračovali. Ne díky elegantnímu chovu, ale díky instinktu, tvrdosti a schopnosti přežít tam, kde by evropská plemena často selhala.

Ještě dramatičtější byla cesta tropickou Amerikou. V peruánských a středoamerických oblastech čelili vedru přes padesát stupňů, rojům hmyzu, nemocem i bahnitým řekám. Jeden z nejznámějších momentů přišel při přechodu řeky plné krokodýlů. Kůň Mancha uklouzl a spadl do vody. Tschiffely se držel sedla, zatímco zvíře zoufale bojovalo o život. Nakonec se dokázalo vyškrábat na břeh.

Právě podobné okamžiky proměnily původně bláznivý projekt v legendu. Noviny po celé Americe začaly sledovat podivného učitele na dvou starých koních, který odmítal vzdát cestu dlouhou přes šestnáct tisíc kilometrů. V době bez moderních navigací, satelitů a doprovodných týmů šlo o výkon téměř absurdní.


Na celém příběhu je možná nejzajímavější právě tato lidská proměnlivost. Dokud Tschiffely riskoval život, byl považován za blázna. Když uspěl, stal se vizionářem. Moderní společnost se za sto let příliš nezměnila. Stejně rychle se vysmívá lidem, kteří nezapadají do odborných tabulek, a stejně rychle je po úspěchu oslavuje jako průkopníky.

Tschiffely navíc odmítl i závěrečné gesto tehdejší americké elity. Po návratu mu bylo doporučeno, aby Mancha a Gato zůstali v USA jako atrakce nebo byli umístěni do reprezentativního parku. On to odmítl. Koně nechal převézt zpět do Argentiny a vypustil je na pampu, odkud kdysi přišli. Oba přežili až do čtyřicátých let a dožili volně v krajině, která je vychovala.

Jeho kniha „Tschiffely’s Ride“ se stala jedním z nejslavnějších jezdeckých cestopisů všech dob. Criollský kůň získal světové uznání jako jedno z nejodolnějších plemen planety a Argentina dostala nečekanou reklamu, kterou by žádná státní kampaň nedokázala vytvořit.

Příběh Aimého Tschiffelyho je dnes možná ještě aktuálnější než před sto lety. Žijeme v době posedlé certifikáty, značkami, prestiží a rodokmeny. Přitom často znovu zjišťujeme starou pravdu, kterou tehdy ukázali dva staří koně z argentinské pampy. Skutečná síla se často skrývá tam, kde ji samozvaní odborníci vůbec nehledají.