Ministr zahraničí i premiér se důrazně ohradili proti takovýmto moresům předsedy senátu, neboť záměrem současné vlády je naopak normalizovat vztahy s Čínskou lidovou republikou na úroveň, která je obvyklá prakticky ve všech ostatních zemích EU. Respektive zj. v těch největších zemích EU. To znamená v Německu, Francii, Španělsku a Itálii. Zvláštní kapitolou  je Velká Británie. V žádném z těchto států by nikoho ani ve snu nenapadlo, aby se někdo z jeho nejvyšších ústavních činitelů vydal navštívit Tchaj-wan. Anebo, aby se sešel s dalajlámou, jak to pře časem udělal prezident Pavel. Všechny tyto země bez výjimky, a to nejen teoreticky, ale také prakticky uznávají zásadu jediné Číny. Tedy princip, který byl přijat při čínsko-amerických rozhovorech v roce 1972 a zakotven v Šanghajském protokolu  přijatém nejvyššími představiteli Spojených států a Čínské lidové republiky.

V minulém volebním období se Fialova vládní koalice snažila co nejvíce zkomplikovat vztahy s Čínskou lidovou republikou. Nepochybuji o tom, že to byla nejen ideologická zvrácenost, kterou tato vláda rozvíjela v oblasti zahraniční politiky omezené suverenity, ale také snaha vyhovět určitým částem americké administrativy (abych rovnou nejmenoval americké zpravodajské služby). Tato aktivita měla testovat, co Čínská lidová republika všechno snese. Za předpokladu, že by Číňané nereagovali dostatečně důrazným způsobem, Američané by stupňovali svou intriku s Tchaj-wanem dál. Vystrčil a také Pekarová Adamová, tedy byli jakýmisi předskokany, v soutěži na výdrž, kterou Američané vedli s Číňany. Tato soutěž tahání čínského tygra za vousy se ale příliš nepovedla.

Spojené státy  v jednáních s Čínou o clech narazili na tvrdou horninu. Číňané se ostře ohradili proti záměru neúměrně zvyšovat cla na dovoz čínského zboží do Spojených států. A poté, co Číňané začali trápit Spojené státy pozastavením dovozu vzácných zemin a kovů z Číny do Spojených států,  byly Spojené státy najednou krotší. Čína kromě toho rychle diverzifikovala svůj export, a to posílením svého vývozu do jiných teritorií světa.

Spojené státy také tvrdě narazili u strategického spojence Číny, Iránu, vojensky na meze svých možností. Představa Trumpa a jeho stratégů, že po vítězné válce s Íránem budou disponovat ropným bohatstvím této země tak, jako ve Venezuele, se ukázala jako lichá. A to ve svých důsledcích posílilo pozici čínského hlavního vyjednávače, prezidenta Si, v nedávných jednáních s americkým prezidentem Trumpem. V jednáních mezi Čínou a Spojenými státy v Pekingu šlo kromě jiného, ale zejména o to, aby Spojené státy pochopily, že klíčem ke zlepšení vztahů s Čínou je jejich pragmatický přístup Tchaj -wanu, který Peking pokládá za svou vzbouřeneckou provincii. Ještě cestou do Spojených států zaslal prezident Trump čínskému prezidentovi z paluby letadla telegram, v němž vyjadřuje své odhodlání neeskalovat problémy kolem Tchaj-wanu.

 Zdá se tedy, že politika, kterou rozvíjí náš Tchajwanec Vystrčil, je v tomto okamžiku, i pro americké zájmy a to už ani nemluvím o národních zájmech českých, naprosto kontraproduktivní a vlastně směšná. Nevím, zda to náš Tchajwanec již pochopil. Ale někdo mu to říct musí, aby už nepokračoval ve hře na slona v porcelánu i nadále. To by bylo hloupé.

 Řekněme si upřímně, že také jeho záměr dělat hodnotovou a přitom pragmatickou politiku je holý nesmysl. Je to oxymoron. Pokud chce dělat hodnotovou politiku, tak na to není v současné politice Západu vůči Číně žádný prostor. Konec konců ani pro zavedení nových cel EU vůči Číně, jak o nich nyní blouzní  Evropská komise, není žádný prostor. Čína už se preventivně ohrazuje proti tomuto možnému opatření vedení EU. A pokud chce mít EU spory v ekonomické oblasti jak s USA, tak s Čínou, nedělá dobře.
 Při nedávné státní návštěvě v Číně hovořil německý kancléř Merz o potřebě nových čínských investic v Německu ve všech možných oblastech průmyslu, počínaje automobilovým průmyslem. Umím si představit, že čínské automobilky přesunou v budoucnu flexibilně část své výroby právě do Německa. Jinak bude muset dojít v německých automobilkách k velkému propouštění pracovníků anebo k velkým změnám jejich výrobních programů. Ani do jednoho, ani do druhého se Němcům nechce. Němci se dožadují také dalších velkých investic ze strany Číny. A to je pochopitelně něco,  co musí  zajímat i české průmyslníky a českou vládu. Můžeme být tím malým velkým černým pasažérem, který se sveze na subdodavatelské lince pro případné čínské investory v Německu. A to v nejrůznějších oblastech průmyslu.

 A stejně tak bychom potřebovali čínské investory i u nás. Tedy, pokud chceme diverzifikovat svůj průmysl zahraničními investicemi a současně posílit nezávislost Českého státu. A také jeho odolnost vůči vnějším vlivům a v neposlední řadě posílit hospodářský růst republiky.

Vztahy s Čínou silně zkomplikoval také prezident Pavel, když se před časem bůh ví proč sešel s dalajlámou. To je pro Číňany nepřekročitelná červená linie, což bude nejspíš znamenat, že zde po odjezdu dosavadního velvyslance ČLR, jehož mise u nás skončila, zde nebudeme mít delší čas nového ambasadora.... Pavlova hra na Václava Havla něco stojí...