Proto jsme do exkluzivního průzkumu, kterým jsme vloni a letos ve spolupráci se Sanep, s.r.o. zjišťovali názory dospělých občanů z oblastí bezpečnosti, řešení krizových situací a branné připravenosti, zařadili i níže uvedenou otázku.

V těchto souvislostech jsem se neubránil vzpomínce na nejznámější báseň Viktora Dyka Země mluví, která spatřila světlo světa během básníkova uvěznění v průběhu 1. světové války. Pamětníci tehdejší doby již nejsou mezi námi, ale my starší jsme se o tom ještě učili… A nepleťme si, prosím, tuto Dykovu báseň s Pluhařovým románem z 50. let minulého století, jehož tématem byla emigrace po únoru 1948. 

Před více než sto lety byla nepochybně jiná doba, odlišná hospodářská, politická či vojenská situace, lidé vnímali pojmy jako vlast či národ diametrálně odlišně než dnes. Nejsem staromilec, na druhé straně ještě umím pochopit jistý patos, který ona báseň obsahovala. Dyk prostě svým originálně uměleckým způsobem vybízel tehdejší politiky i všechny lidi různých názorů, bez ohledu na příslušnost k profesi, politické straně či náboženskému zaměření k aktivitě, odpovědnosti za národ a budoucnost příštích generací.  

Jisté je, že Dykova výzva tenkrát určitě dopadala na mnohem úrodnější půdu, než by dopadala dnes. Nerozebírejme, zda to je, či není správné, proč a jak. Vezměme si výše uvedený graf jako námět k zamyšlení a uvědomění si vlastních postojů a názorů.