Akurátnost tohoto data není důležitá. Mnohem vážnější byly události s tímto výrokem  spojené. Možná jej pronesl i některý z později zavržených revolucionářů jako byli Lev Davidovič Trockij  nebo Lev Kameněv či  Grigorij Zinovjev. První byl zabit v Mexiku horolezeckým cepínem vraha s československým pasem, druzí dva odešli popraveni během čistek v třicátých letech  20. století v Sovětském svazu. 

Heslo z roku 1918 zde ale vzpomínáme hlavně proto, že znamenalo symbolický a  faktický  začátek první fáze bolševického teroru a pokus získat nejen vojensko-politickou, ale i ekonomickou finanční vládu nad zhrouceným světem carského Ruska. Snad bychom si také mohli vzpomenout, že v rámci vášnivých diskusí o dalším vývoji revoluce v letech první světové války se používal žargon Velké francouzské revoluce z roku 1789 a let následujících.  

Tehdy organizované skupiny revolucionářů  se nazývaly podle francouzských vzorů feuillanty, girondisty. montagnardy a  jakobíny, Všichni společně si pak postupně  vyhrožovali drakonickými tresty. Na ty také došlo, i když po krátké době se jim dostalo náležité rusifikace.  Pokud jde o nesmiřitelné nepřátelství až do hrdel a statků, které pokračovalo po desetiletí, a mnozí historici jej popisují jako charakteristický projev revolučních změn. A to bez ohledu na světové konflikty, měnící se mapy světa a geopolitickou náladovost. A domnívají se, že tomu tak je i v době současné.

Dokonce i u nás můžeme zaznamenat názory, že populární heslo „co bylo ukradeno,  musí se vrátit“ je považováno za měkčí interpretaci revolučního patosu ruských bolševiků z let „permanentní revoluce“.   My dodáváme, že i té francouzské a všech událostí, které historie zaznamenává jako události revoluční. 

Ze své vlastní podstaty je, jak už snad dnes víme,  tato náprava škod nemožná. Kdo pamatuje diskusi okolo termínu 25. února 1948 jako nepřekročitelné hranici této transformace nebo spíše metamorfózy (proměny v rozměrech téměř kafkovských), ví s jakými obtížemi se hledala shoda na úrovni vládnoucích elit o jeho definici.

Dnes, když víme jak dopadla tato jednání týkající se tzv „církevních restitucí“,  jak pokračuje hledání způsobu „restituce“ aristokratického rodu Lichtenštejnů, v téměř nástupním projevu vojenského prezidenta ČR,  se citlivě vracíme k historické roli tohoto rodu. Je popsána v úvodu Durychova Bloudění (publ. 1929). Jeho katolický autor ji metaforicky ale  demonstrativně prezentuje jako konflikt rodu a katolické církve, který probíhá s příchodem každého odsouzeného na staroměstské rituální popraviště v roce 1621.  Jeho předmětem nejsou setnuté hlavy, zmrzačené údy, vytržené jazyky a mučení odsouzených, to je jen scénování hrabivosti vítězů. 

Jako kdyby všichni předvídali, že přední reprezentant hudební avantgardy 20. století,  maďarsko-rakouský skladatel György Ligeti a jeho Le Grand Macabre (poprvé uvedeno 1977) budou v roce 2024 přítomni v Praze, ve Státní opeře a spolupracovat s baletem Národního divadla.

Tato náhodně vzpomenutá výročí různých událostí a jejich zapomínané oběti jako kdyby se vracely na chmurnou scénu osudů lidstva různých kultur a civilizací. Byly doby, kdy tyto „tance kostlivců“ otřásaly dějinami, anebo alespoň působily děsivé sny těm, kteří se je snažili nějakou formou zobrazit, zaznamenat nebo alespoň částečně pochopit. Pro básníka to bylo alespoň písmeno a vykřičník, pro dnešního zpravodaje jen technický úkon, který má být honorován stále větším hmotným prospěchem. Loupit uloupené je jen vyšší formou existence hmoty. 

 (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)