Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) patří k nejvýznamnějším institucím, které mají hlídat hospodaření českého státu. Každoročně prověřuje desítky miliard korun, upozorňuje na nehospodárnost, chyby při dotacích, předražené projekty nebo nedostatky při správě státního majetku. Ve veřejné debatě se proto často pracuje s částkami, které NKÚ zkontroloval nebo u nichž zjistil nedostatky. Mnohem méně se ale klade jednodušší a pro daňového poplatníka možná podstatnější otázka. Kolik peněz Česká republika díky práci NKÚ skutečně získala zpět nebo už nemusela vydat?


NKÚ nezdražil dramaticky, jeho finanční přínos ale neznám

V roce 2006 činily skutečné celkové výdaje NKÚ 503,8 milionu korun. V roce 2005 to bylo 490,3 milionu. Za rok 2025 dosáhly skutečné výdaje 646,9 milionu korun. Za devatenáct let tedy nominálně vzrostly přibližně o 28 procent. Vzhledem k růstu cen za stejné období nelze tvrdit, že by NKÚ reálně dramaticky bobtnal. Problém proto není v samotném růstu nákladů úřadu. Podstatnější je otázka, co stát za téměř 650 milionů korun ročně skutečně dostává.

NKÚ přitom pracuje s obrovskými částkami. V roce 2024 přímo prověřil finanční prostředky a majetek za 83,2 miliardy korun. V kontrolách typu finanční audit byly prověřovány údaje účetních závěrek v celkové výši 563,7 miliardy a údaje finančních výkazů za dalších 218,1 miliardy korun. Hodnota prostředků posuzovaných na systémové úrovni dosáhla 1,627 bilionu korun.

Tato čísla dokládají rozsah práce NKÚ, nikoli peníze, které jeho činnost státu ušetřila. Právě toto rozlišení je zásadní. Zkontrolovaná miliarda není ušetřená miliarda. Ani miliarda, u níž kontroloři zjistí problém, automaticky neznamená miliardu vrácenou do státní pokladny. Velmi názorně to ukazují oznámení finančním úřadům. V roce 2024 odeslal NKÚ příslušným správcům daně celkem 32 oznámení z 18 kontrolních akcí. Celková částka peněžních prostředků vyčíslená v těchto oznámeních přesáhla 1,2 miliardy korun.


Právě zde český systém ztrácí stopu, která by měla být pro veřejnost nejzajímavější. Z výroční statistiky NKÚ se nedozvíme jednoduchou souhrnnou odpověď, kolik z více než 1,2 miliardy korun oznámených správcům daně v roce 2024 bylo nakonec pravomocně vyměřeno a kolik peněz veřejné rozpočty skutečně získaly.

Kontrola něco zjistí. Ale co potom skutečně udělá stát?

Historické případy dokazují, že kontrola NKÚ může vést k naprosto konkrétnímu finančnímu výsledku. Po kontrole investičních pobídek například NKÚ v roce 2006 uvedl, že na základě této kontrolní akce bylo do státního rozpočtu vráceno celkem 12,5 milionu korun. To je přesně údaj, který bychom potřebovali znát u kontrol systematicky. NKÚ zjistil problém, příslušné orgány zasáhly a konkrétní peníze se skutečně vrátily státu. Jenže právě takto uzavřenou bilanci český kontrolní systém standardně veřejnosti nepředkládá.

Kontrolní závěry NKÚ projednává vláda. Podle samotného úřadu přijímá kabinet k více než 85 procentům projednávaných kontrolních závěrů usnesení, kterým příslušnému ministrovi ukládá přijmout nápravná opatření. Ministr má být zpravidla pověřen také informovat vládu o jejich dopadu a o tom, zda se stav skutečně zlepšil. NKÚ jejich naplňování monitoruje a může se s odstupem k dané oblasti vrátit následnou kontrolou. To je správný kontrolní mechanismus. Jenže mezi větou „ministerstvo přijalo nápravná opatření“ a větou „stát díky těmto opatřením ušetřil 100 milionů korun“ je stále obrovský rozdíl.

Nápravným opatřením může být změna metodiky, dotačních pravidel, organizace úřadu, smluvního vztahu, systému veřejných zakázek nebo vnitřních kontrol. Taková změna může v dalších letech zabránit opakování chyby a její finanční přínos může být nakonec mnohem vyšší než jednorázová vratka několika milionů. Jenže právě tuto část ekonomického výsledku stát do jednotného veřejného ukazatele nepřevádí.


Taková bilance by přitom nebyla jen hodnocením NKÚ. Mnohem více by vypovídala o vládě a jednotlivých ministerstvech. Ukázala by, kdo na kontrolní zjištění skutečně reagoval, kdo napravil chybu, kdo zabránil jejímu opakování a kde se naopak kontrolní závěr pouze projednal, založil a po několika letech NKÚ objevil stejný problém znovu. Právě poslední fáze celého procesu je proto možná důležitější než samotná kontrola. Nestačí vědět, co NKÚ objevil. Potřebujeme vědět, co stát na základě jeho zjištění skutečně udělal.

Američané počítají výsledek. Česko především kontroly

Rozdíl v přístupu dobře ukazuje americký Government Accountability Office. GAO je rovněž vrcholnou kontrolní institucí, ale svoji výkonnost měří způsobem, který české veřejné debatě zásadně chybí. Za fiskální rok 2025 vykázal GAO 62,7 miliardy dolarů finančních přínosů. Náklady na jeho činnost činily přibližně 930 milionů dolarů. GAO proto vykázal návratnost 68 dolarů finančního přínosu na každý dolar vložený do jeho činnosti. Ještě zajímavější je dlouhodobý výsledek. Průměrná roční návratnost za posledních deset let dosahovala podle GAO 116 dolarů na jeden vložený dolar.

Americký údaj samozřejmě nelze mechanicky převést do českých podmínek. GAO pracuje pro Kongres, působí v mnohonásobně větším federálním systému a jeho kompetence, metodika i rozsah činnosti se od českého NKÚ liší. Přesto je základní princip velmi poučný. GAO nesleduje jen to, kolik kontrol provedl. Sleduje také finanční přínosy, podíl realizovaných starších doporučení a nefinanční výsledky své práce. Za rok 2025 například uvádí 1 295 nefinančních přínosů a realizaci 77 procent doporučení sledovaných podle jeho pětileté metodiky.

Rozdíl mezi českým a americkým přístupem proto není v tom, že by jedna instituce kontrolovala a druhá vydělávala peníze. Rozdíl je především v měření konečného výsledku. Matematická ilustrace ukazuje, jak významná tato otázka je. Kdyby NKÚ při ročních nákladech 646,9 milionu korun dosahoval stejného poměru finančních přínosů k nákladům jako GAO v roce 2025, odpovídalo by to přibližně 44 miliardám korun ročně.


Český stát každoročně hospodaří s biliony korun, dlouhodobě vytváří vysoké rozpočtové schodky a při sestavování každého dalšího rozpočtu hledá miliardy, které by mohl ušetřit. Současně má instituci, jejímž úkolem je kontrolovat hospodaření se státním majetkem a prostředky, a ta opakovaně upozorňuje na nehospodárnost, špatně nastavené programy nebo nedostatečné vyhodnocování výsledků.

Přitom sám stát nedokáže veřejnosti předložit úplnou finanční bilanci toho, co se po těchto kontrolách skutečně změnilo. Taková evidence by neměla sloužit k dokazování, zda NKÚ „vydělává“. Smyslem nejvyšší kontrolní instituce není vytvářet zisk. Kontrola zákonnosti, transparentnosti, účelnosti a hospodárnosti veřejných výdajů má hodnotu sama o sobě a část jejích přínosů nikdy nebude možné převést na koruny. To ale není důvod, aby se neměřilo to, co změřit lze.

U každé významnější kontroly by měl být s odstupem uzavřen jednoduchý řetězec: co NKÚ zjistil, jaká opatření vláda nebo ministerstvo přijaly, zda byla skutečně provedena, kolik finanční úřady pravomocně vyměřily, kolik peněz stát skutečně získal a jaké opakované výdaje se podařilo odstranit. Teprve součet těchto výsledků by ukázal skutečnou ekonomickou stopu NKÚ.

Po více než třiceti letech existence Nejvyššího kontrolního úřadu by totiž česká kontrola veřejných financí měla umět odpovědět nejen na otázku „Co jsme našli?“, ale také na mnohem nepříjemnější otázku: „Co jsme po tom nálezu skutečně napravili a kolik peněz jsme tím zachránili?“ Kontrolní závěr uložený v databázi totiž státnímu rozpočtu sám o sobě nevrátí ani korunu.



Zdroje: 1. Nejvyšší kontrolní úřad – Výroční zpráva za rok 2025⁠; 2. Nejvyšší kontrolní úřad – Výroční zpráva za rok 2024⁠; 3. Nejvyšší kontrolní úřad – Výroční zpráva za rok 2006⁠; 4. NKÚ – Jak probíhá kontrola a co následuje po kontrolním závěru⁠; 5. NKÚ – Investiční pobídky a 12,5 milionu korun vrácených do rozpočtu⁠; 6. U.S. Government Accountability Office – Performance⁠; 7. U.S. GAO – Performance and Accountability Report FY 2025⁠