Třída se stala pro reflexi společnosti v 19. století klíčovou kategorií. Předním představitelem třídního pojetí společnosti byl utopický socialista Saint-Simon, narozený 1760 a intelektuálně působící ve společnosti tedy ještě před Velkou francouzskou revolucí. V jeho pojetí třídní společnosti nenacházíme boj ani konflikt. Jeho pojetí tříd ve společnosti bylo konsensuální, spoléhal na vědce, umělce a podnikatele, kteří navrhnou lepší společenské uspořádání ze svých odborných znalostí. S myšlenkami Saint Simona se Karel Marx seznámil již jako středoškolák prostřednictvím rodinného přítele Ludwiga von Westphalena.

Na myšlenky Saint Simona navazovala mladší generace ekonomů, historiků a sociologie, která tehdy vznikala. Dokonce jeden ze zakladatelů sociologie August Comte a historik Augustin Thierry (nar. 1795), byli tajemníky Saint Simona. A. Thierry spolu s A. Thiersem (nar.1797) a F. Guizotem (nar.1787) vnesli do třídního pojetí společnosti třídní boj.  Toto pojetí ovlivnilo Karla Marxe, který označil Thierryho za otce konceptu třídního boje. O své návaznosti na dřívější autory třídního boje hovoří Karel Marx v dopise Waydemeyerovi.

Kategorie třída a třídní pojetí společnosti je v sociologii sociální stratifikace používána i mimo marxistickou teorii. Karel Marx definuje třídy vztahem k výrobním prostředkům. Vlastníky výrobních prostředků je třída kapitalistů, ti, kdo prostřednictvím výrobních prostředků tvoří hodnotu a nadhodnotu je dělnická třída, která však výrobní prostředky nevlastní. Karel Marx ještě rozlišuje třídu o sobě, to je skupina definovaná objektivně vztahem k výrobním prostředkům a třídu pro sebe, což je dělnická třída, která si uvědomuje své společné třídní zájmy. 

Od vztahu k výrobním prostředkům se odvíjejí základní teoretické kategorie moderní kapitalistické společnosti i společenská realita. Vztahem k výrobním prostředkům jsou dány třídní zájmy a členění na pravici a na levici. Současné zmatené zneužívání pojmu levice pro jakékoliv entity, které jsou autorovi nesympatické jsou projevem buď nevzdělanosti, nebo mají propagandistický záměr. Příkladem může být označování za levicovou Evropskou unii, což je naprosto absurdní, protože EU slouží nadnárodním korporacím a obecně kapitálu. 

Veškerá politika v moderní kapitalistické společnosti vychází z jednoduchého schématu. Dělník reprezentuje pracovní sílu, kapitalista reprezentuje výrobní prostředky. Jejich spojením je vytvářena hodnota, která se dělí mezi dělníka a kapitalistu. Veškerá politika je o poměru, jak je tato hodnota dělena mezi dělníka a kapitalistu. Na tomto základě vznikly odbory a levicové dělnické politické strany, především sociální demokracie a komunistické strany. 

V současnosti je nevzdělanými politiky a politology třídní boj zneužíván ke kritice komunistické strany. Třídní boj je chápán jako komunisty vnášené násilí do společnosti a do politiky. Ve skutečnosti Karel Marx třídní boj nevymyslel, ale pojmenoval a analyzoval to, co ve skutečnosti již existovalo.

 

Přetahovaná o poměr rozdělované hodnoty, a s tím související sociální jevy, je Marxem nazývána třídní boj. Zprostředkovaně jde i o oslabení subjektů tohoto rozdělování, dělníků a kapitalistů. Primitivní antikomunisté chápou třídní boj pouze jako násilné střety mezi dělníky a kapitalisty. Ve skutečnosti třídní boj probíhá ve všech rovinách společenské skutečnosti. To znamená v rovině politické, ekonomické, ve společenském i individuálním vědomí. Třídní boj je realizován silovými resorty; policií, armádou, zpravodajskými službami; legislativou  a justicí, politickými prostředky; nástroji formování vědomí; což je školství, věda, kultura a masová média. Třídní boj probíhá i tam, kde ho běžný občan nevidí, a je zájem, aby ani viděn nebyl. Například v gorbačovské komunistické straně proběhla zásadní bitva třídního boje. Vrcholem mistrovství v třídním boji bylo, když generální tajemník KSSS S. M. Gorbačov podepsal dekret o zákazu komunistické strany. Podobně také převrat v Československu v listopadu 1989 byl vrcholnou fází třídního boje. Po tomto převratu se třídní boj změnil v ovládání společnosti. 

V jednotlivých fázích třídního boje a podle konkrétní politické situace se mění formy třídního boje a poměr jednotlivých nástrojů. V popřevratové fázi ovládání jsou používány především, měkké sofistikované formy. K nim patří i reforma školství nazývaná inkluze, kterou zahájila ministryně školství Kateřina Valachová. V jejím případě by snad vzhledem k její nulové pedagogické kvalifikaci bylo možné považovat její rozhodnutí jako projev pouhé nekompetence.  Jinak je tomu u jejího náměstka a současného ministra školství pedagogicky kvalifikovaného Roberta Plagy. Zde již není možná žádná omluva. Inkluze degradací vyučovacího procesu směřuje k destrukci české vzdělanosti, která má třídní charakter. Postižení inkluzí je selektivní, děti z vyšších vrstev sociální stratifikace projdou základní školou bez inkluze, zatímco dětí z nižších vrstev jsou celoživotně postižení nižší vzdělanostní úrovní způsobenou inkluzí. 

K falzifikaci historie byla dokonce ustavena specifická instituce Ústav pro studium totalitních režimů . Silně tato forma ovládání připomíná hinduistickou teorii máji, podle níž mája vytváří iluzi skutečnosti, které věříme, a současně zakrývá, že je tato iluze iluzí. 

Především u generací, které procházely sociálním zráním po listopadu 1989, bylo vytvořeno fiktivní generační vědomí, v jehož rámci je jedinec orientován pouze sám na sebe, a blokováno vnímání bytí jedince jako součásti vyšších sociálních entit. Toto vědomí není tvořeno prostřednictvím analýzy faktů a argumentací, ale vrstvením frází a tvrzeními, které nejsou ničím podložená a vytvářejí fiktivní skutečnost. Zdeformované generační vědomí má tři vrstvy: 

Kognitivní oblast je doprovázena hodnotami a sociálními normami, jako je „Zlaté tele“, konformita, prospěchářství, hédonizmus, pragmatizmus. V komunikaci a chování se prolínají jak kognitivní aktivity, tak hodnoty a sociální normy, takže lze obtížně stanovit jaká oblast se v jaké míře projevuje v konkrétním výroku či chování. Například v televizním pořadu se předseda ODS Martin Kupka agresivně vymezil vůči Filipu Turkovi, který se na ulici neztotožňoval s pohádkou o „sametové revoluci“. M. Kupka bájil, jak jako student revolučně měnil společnost. Je pochopitelné, že v roce 1989 si neuvědomoval roli užitečného idiota, ovšem po 36 letech, pokud nezná skutečnost, tak se již jedná buď o nevzdělaného, neinformovaného hlupáka, nebo o cíleného lháře. 

V lidské evoluci je člověk součástí přírody a navazuje na říši zvířat, v níž stojí chování na instinktech a na pudu a na neustálém přizpůsobování se prostředí. K pochopení člověka a společnosti je třeba vycházet z této výchozí evoluční pozice. Lidé se odlišují svou mravní a duchovní úrovní, která čím je nižší, tím má blíže k zvířecí říši, tím silněji je člověk ovládán pudy a instinkty a jeho imperativem je přizpůsobování. Jednoznačně tento princip vyjádřil ve svém projevu v Evropském parlamentu prezident Petr Pavel výrokem, že když chce člověk přežít, tak se musí přizpůsobovat. To je přesné vyjádření, cílem lidí na nízké mravní a duchovní úrovni, a tedy primitivních a navazujících na zvířecí životní strategii, je přežít. 

S rostoucí mravní a duchovní úrovní se životní pozice a směrování člověka mění. Od živočišného cíle přežití se cíl proměňuje duchovními hodnotami, přičemž u duchovních velikánů se přežití dostává na vedlejší kolej a v popředí jsou duchovní hodnoty. Biologická existence je pouze nástroj k realizaci duchovních hodnot. Není cílem, ale prostředkem. Vidíme to u Ježíše, Husa, Komenského, Buddhy a dalších. V lidské populaci je životní ukotvení na celé škále od pozice Ježíše a Husa až po „pavlovské“ přizpůsobování. Pohybem na této škále probíhá evoluce lidské civilizace. Od dimenze živočišného přizpůsobování k nové spirituální dimenzi. 

Čím je člověk mravně, duchovně, vzdělanostně a inteligenčně vyspělejší, tím jsou implicitně vyšší nároky na jeho chápání jsoucna a na jeho chování. Rozpouští se hranice mezi jeho egem a druhými lidmi a vesmírem. Roste jeho odpovědnost nejen za sebe, ale i za druhé lidi, celou lidskou civilizaci a život na Zemi.  

Z hlediska evoluce lidské civilizace je retardérem skupina lidí na nižší vývojové úrovni, jejichž vnitřní život neobsahuje mravní a duchovní hodnoty a jejíž existence probíhá jako interakce mezi vnějším prostředím a biologickými potřebami a snahou o maximalizaci saturace těchto potřeb přizpůsobováním. Součástí těchto potřeb je zbytnělé ego a jeho neustálé uspokojování.   

Člověk, jehož vnitřní život je naplněn určitým světonázorem, hodnotami a idejemi, se může mýlit, chybovat, a právě tento střet jeho vnitřního světa s realitou života autentickým žitím je zdrojem jeho duchovního vývoje. Naopak lidé, kteří vnitřně žádné duchovní hodnoty nesdílejí, pouze pragmaticky určitý světonázor předstírají, se nemohou při absenci vnitřní autenticity, reflexí svého vnitřního světa, včetně chyb, vyvíjet a v lepším případě umrtvují evoluční vývoj, v horším případě jako stoupenci Zlatého telete jsou nositeli válek, kolonializmu a genocid.