Současná geopolitická situace po ukončení konfliktu mezi Spojenými státy a Izraelem na jedné straně a Íránem na straně druhé se často interpretuje jako zásadní zlom. Mnozí komentátoři hovoří o vzniku nového světového řádu. Jenže právě zde začíná problém, který většina veřejné debaty ignoruje. Nejde totiž o vznik nového systému, ale pouze o přeuspořádání toho stávajícího, což má zásadní důsledky pro pochopení budoucího vývoje.

Základní myšlenka, která prostupuje současnou analýzou, je překvapivě stará. Jak zaznívá v románu Gepard od Giuseppe Tomasi di Lampedusa, slavná věta „pokud chceme, aby vše zůstalo při starém, musí se všechno změnit“ dnes znovu získává na aktuálnosti. Tento paradox vystihuje samotnou podstatu současného vývoje. Dochází k dramatickým změnám, ale jejich výsledkem je stabilizace již existujícího mocenského a ekonomického rámce.

Takzvaný světový systém, jak jej popisují kritičtí analytici, stojí na třech pilířích. Prvním je finanční systém založený na fiat měnách, druhým energetické zdroje a třetím struktura státní moci. Tyto prvky nevznikly odděleně, ale vyvíjely se společně a jsou na sobě závislé. To znamená, že jakákoliv změna jednoho prvku automaticky ovlivňuje ostatní. Právě proto je iluzí očekávat, že geopolitické otřesy povedou ke skutečné systémové transformaci.


Právě válka s Íránem se stala katalyzátorem procesů, které probíhaly již desítky let. Posilování nových vojenských mocností, selektivní aplikace mezinárodního práva nebo postupný odklon od dominance amerického dolaru nejsou nové jevy. Konflikt je pouze urychlil a odkryl jejich skutečný význam. Jak uvádí analýza publikovaná na serveru Naked Capitalism, „přechod k multipolárnímu světu se nyní zdá nevyhnutelný“.

Tento údajný konsenzus však skrývá hluboké rozpory. Na jedné straně stojí zastánci multipolarity jako přirozeného důsledku oslabení americké dominance. Mezi nimi figurují nejen komentátoři jako Pepe Escobar, ale i instituce typu Council on Foreign Relations. Na druhé straně existují teorie, které tvrdí, že přechod k multipolárnímu světu je řízený proces.

Například analytik Simon Dixon tvrdí, že za změnou stojí nadnárodní finanční struktury, které nemají vazbu na konkrétní státy. Podle něj jde o snahu vytvořit nový finanční rámec založený například na digitálních aktivech a stabilních měnách, přičemž konflikty typu války s Íránem slouží jako nástroj k restrukturalizaci regionů. Jinými slovy, válka není selháním systému, ale jeho nástrojem.

Zcela odlišný pohled nabízí Alexander Dugin, který koncept multipolarity chápe jako střet civilizačních bloků. Tyto bloky podle něj nevznikají na základě ekonomiky, ale historické a kulturní identity. V jeho pojetí nejde o krok směrem k globálnímu řízení, ale naopak o jeho popření.


Zvlášť znepokojivým momentem je skutečnost, že myšlenka multipolárního světa není nová ani na Západě. Již v sedmdesátých letech se v časopise Foreign Affairs objevila úvaha, zda Spojené státy dokážou fungovat v prostředí bez dominantní hegemonie. To naznačuje, že současný vývoj není překvapivý ani spontánní, ale dlouhodobě předvídaný.

Zásadní otázka tedy nezní, zda vzniká nový světový řád, ale komu tento nový řád slouží. Pokud totiž zůstává zachován stejný finanční a energetický základ, pak změny na geopolitické mapě mohou být pouze kosmetické. Státy se mohou přeskupovat, aliance mohou vznikat a zanikat, ale skutečná moc zůstává ukotvena jinde.

Právě zde se ukazuje největší slabina současného diskurzu. Veřejnosti je předkládán obraz dramatické změny, zatímco skutečné struktury moci zůstávají nedotčeny. Tento rozpor není náhodný. Je součástí logiky systému, který potřebuje vytvářet dojem pohybu, aby zakryl svou vlastní stabilitu.

Výsledkem je paradoxní situace. Svět se mění rychleji než kdy dříve, ale zároveň zůstává v jádru stejný. Vzniká nový světový řád, ale nikoliv nový světový systém. A právě tento rozdíl může rozhodnout o tom, jak budou vypadat další desetiletí.



Zdroj: https://www.nakedcapitalism.com/2026/04/after-the-iran-war-a-new-world-order-but-not-a-new-system.html