Když americký prezident Donald Trump 19. srpna hovořil před novináři o Severní Koreji, použil neobvykle konkrétní číslo. Kim Čong-un podle něj disponuje 57 „velmi silnými“ jadernými zbraněmi. Trump zároveň potvrdil, že se chce se severokorejským vůdcem ještě letos znovu setkat. Číslo 57 ale nelze považovat za potvrzený stav severokorejského arzenálu. Pchjongjang jeho velikost nezveřejňuje a jednotlivé odhady se výrazně liší. Stockholmský institut SIPRI letos odhadl, že Severní Korea mohla sestavit přibližně 60 jaderných hlavic a má dostatek štěpného materiálu nejméně pro dalších 30. Jihokorejský ministr obrany Ahn Gju-bäk však 20. srpna v parlamentu uvedl, že odborné odhady pracují také s rozmezím 80 až 120 hlavic, přičemž upozornil, že přesný počet nelze spolehlivě určit.

Rozpětí odhadů samo o sobě ukazuje jeden z hlavních problémů jaderného odstrašení – protivník nemusí přesně vědět, kolik použitelných zbraní druhá strana skutečně má. Pro srovnání je rozdíl proti Spojeným státům obrovský. Americký vojenský jaderný arzenál čítá řádově několik tisíc hlavic, takže z čistě početního hlediska mezi oběma zeměmi neexistuje jaderná rovnováha. Přesto Washington jedná s Pchjongjangem opatrně a Trump se pokouší obnovit přímý dialog s Kim Čong-unem. Právě tento zdánlivý rozpor otevírá podstatnější otázku než samotný počet severokorejských hlavic: kolik jaderných zbraní vlastně stát potřebuje, aby odradil mnohem silnějšího protivníka?

K odstrašení není nutná jaderná rovnováha

Základní logika jaderného odstrašení není založena na tom, že protivníci musí mít stejný počet zbraní. Rozhodující je, zda napadená země dokáže zachovat alespoň část svého arzenálu a způsobit útočníkovi škody, které bude považovat za nepřijatelné. Právě zde se nachází podstata takzvaného minimálního odstrašení. Stát nepotřebuje tisíce jaderných hlavic, pokud dokáže protivníka přesvědčit, že alespoň některé jeho zbraně přežijí případný první úder a budou schopny odvety.


Spojené státy mají proti Severní Koreji obrovskou technologickou převahu. Disponují satelitním průzkumem, přesnými konvenčními zbraněmi, strategickým letectvem, ponorkami, vlastními jadernými silami i protiraketovou obranou. Ani tak ale nemohou s absolutní jistotou vědět, že by při případném rozsáhlém úderu zničily všechny severokorejské jaderné zbraně a jejich nosiče. Právě tato nejistota vytváří jeden ze základů odstrašení. Pro rozhodování amerického prezidenta není důležité pouze to, která strana by měla v případném konfliktu vojenskou převahu, ale také zda lze zabránit severokorejské odvetě proti Jižní Koreji, Japonsku, americkým základnám v regionu nebo v krajním případě proti samotným Spojeným státům. Absolutní záruku v takové situaci poskytnout nelze.

I omezená odveta může změnit politickou kalkulaci

Právě zde se ukazuje rozdíl mezi vojenskou převahou a politickou použitelností této převahy. Spojené státy mohou mít mnohonásobně více jaderných zbraní než Severní Korea. Pokud však existuje věrohodná možnost, že Pchjongjang dokáže odpovědět alespoň omezeným jaderným úderem, musí americký prezident toto riziko zahrnout do každého rozhodování o případném konfliktu. Neznamená to, že jediná jaderná zbraň automaticky vytváří spolehlivé odstrašení. Protivník musí věřit, že zbraň skutečně existuje, že ji lze dopravit k cíli, že příslušná část jaderných sil může přežít první úder a že politické vedení bude za krajních okolností ochotno odvetu nařídit.


Situaci navíc komplikuje geografická poloha amerických spojenců. Jižní Korea a Japonsko jsou v dosahu několika typů severokorejských raket a nacházejí se tam také americké vojenské základny. Washington proto neřeší pouze obranu vlastního území, ale také důvěryhodnost svých bezpečnostních závazků vůči spojencům. Spojené státy tak stojí před dvojím problémem. Musí Severní Koreu přesvědčit, že útok proti nim nebo jejich spojencům vyvolá odpověď, a současně přesvědčit Soul a Tokio, že americká bezpečnostní záruka zůstává důvěryhodná i v situaci, kdy by samotné Spojené státy mohly být vystaveny riziku jaderné odvety.

Severokorejský příklad mění širší debatu o jaderných zbraních


Pchjongjang přitom nedává najevo ochotu svého jaderného programu se vzdát. Severokorejské ministerstvo zahraničí 31. srpna znovu odmítlo americké požadavky na denuklearizaci a označilo jaderné zbraně za „absolutní záruku“ suverenity země. Trump se přesto snaží obnovit dialog s Kim Čong-unem a současně nechal omezit rozsah společného americko-jihokorejského cvičení Ulchi Freedom Shield. Severní Korea však tento krok nepřijala jako zásadní změnu americké politiky. Na konci srpna znovu označila požadavky Washingtonu na denuklearizaci a další vojenská cvičení za důkaz pokračující nepřátelské politiky Spojených států. Diplomacie a odstrašení tak probíhají současně.


V jaderném odstrašení totiž nemusí být rozhodující schopnost protivníka zničit. Může stačit věrohodná schopnost přesvědčit ho, že i případné vojenské vítězství by mohlo být vykoupeno nepřijatelnou cenou. Právě k této hranici se Severní Korea podle dostupných informací významně přiblížila. A pokud je tento závěr správný, má severokorejský případ mnohem širší význam: ukazuje ostatním státům, že ani obrovská převaha jaderné velmoci nemusí odstranit odstrašující účinek podstatně menšího, ale dostatečně přežitelného jaderného arzenálu.



Zdroje: 1. The National Interest – Has North Korea Achieved Minimum Deterrence?⁠; 2. Reuters – Trump says he plans to meet with North Korea’s Kim Jong Un⁠; 3. Reuters – South Korea estimates North Korea has up to 120 nuclear warheads⁠; 4. Reuters – North Korea says hostile US policy unchanged, vows to strengthen nuclear force⁠; 5. SIPRI – Increasing focus on nuclear weapons amid heightened escalation risks⁠