Působení německých vojáků v Litvě vyvolalo ostrou reakci vojenského analytika Jaroslava Štefce, který na sociálních sítích zpochybnil obranný charakter jejich aktivit poblíž Běloruska a ruské Kaliningradské oblasti a nastínil scénář, v němž by se do případného konfliktu mohla zapojit také česká armáda. Současné napětí mezi Evropou a Ruskem přirovnává k historickým tažením na východ a varuje, že jejich následky by se mohly opakovat.

Podnětem k jeho příspěvku byl článek serveru Seznam Zprávy o německých jednotkách v Litvě. Štefec se zaměřil na vojáky poblíž letiště Paluknys, kteří podle jeho popisu sledují vojenské signály a vzdušný provoz za litevskými hranicemi. Získané informace mají sloužit také německé 45. tankové brigádě.

„Server Seznam Zprávy uveřejnil zřejmě od britské agentury Reuters převzatý článek s názvem ‚Rusové, nezkoušejte to. U Běloruska hlídkují němečtí vojáci. Budou jich tisíce‘ o německém vojenském působení v Litvě. Ti, o nichž článek pojednává, jsou zalezlí v lesích u litevského letiště Paluknys a obsluhují odposlouchávací zařízení, zaměřená na území Běloruska a ruskou enklávu Kaliningrad. Zachycují, zaměřují a identifikují signály radarů, vysílačky a další vojenská zařízení Ruska a Běloruska. Sledují také veškerý vzdušný provoz. Šéf kybernetických sil bundeswehru Thomas Daum zdůvodnil jejich přítomnost ‚potřebou německé 45. tankové brigády vědět, jestli se něco děje v Kaliningradu, nebo na běloruské straně‘,“ napsal Štefec.

Právě s německou brigádou spojuje analytik své obavy o možné nasazení českých vojáků. V případě hrozící války s Ruskem předpokládá, že by se k ní mohla připojit česká 7. mechanizovaná brigáda. Takový scénář popisuje jako účast na operacích směřujících proti Kaliningradské oblasti.


Štefec se následně pouští do vyjádření německého generála Thomase Dauma. Zpochybňuje jeho výklad vojenského odstrašení a tvrdí, že činnost německých jednotek odpovídá postupům, které mohou předcházet útočným operacím.

„Logika německého generála je až fascinující. Podle jeho slov je všechno v pořádku. Sice neprobíhá otevřený konflikt a kybernetické a informační prostory zatím nejsou ve válce, ale už to není mír. Přítomnost německých kybernetických jednotek v Litvě označuje za akt odstrašení ve stylu ‚Nechoďte sem, nic nezkoušejte, protože my už tady jsme!‘ Jeho popis toho, co německé jednotky v Litvě provádějí, ovšem není možné označit jinak než jako činnost, standardně předcházející útočné válce. Mapování potenciálních cílů pro útočné operace letectva a dronů, špionáž, kybernetické útoky, testování vojenské techniky v místních podmínkách… Klasické metody a postupy hybridní války, z nichž ovšem obratem obviňuje druhou stranu,“ pokračoval Štefec.

Podle analytika přitom německé velení označuje obdobné aktivity připisované Rusku za projevy hybridní války. Právě v tomto rozdílném přístupu vidí nebezpečí. Jeho kritika se postupně mění ve varování před otevřeným konfliktem, který by mohl zasáhnout celou Evropu.

„O ruském působení (nejen) v Litvě totiž hovoří v termínech ‚sabotáže, špionáž, kybernetické útoky, rušení signálů, informační kampaně, …‘, aniž by sebeméně připustil, že vlastně popisuje kompletní arzenál metod, otevřeně používaných jeho německými podřízenými. Jako by si notoval s dobrým vojákem Švejkem a jeho slovy ‚Válka bude, víc vám neřeknu!‘ Dalo by se tomu možná i zasmát, kdyby historické zkušenosti nevarovaly před blížící se válečnou tragédií, do níž ženou Evropu stále rychleji jemu podobní šílenci, pobízení jejich ještě šílenějšími politiky,“ napsal analytik.


„Člověku se chce říci ‚To všechno tady bylo, a už je to tu zas!‘. Když Napoleon vydal 24. června 1812 rozkaz k invazi do Ruska, vojáci Rýnského spolku a s nimi Prusové, Rakušané a Holanďané tvořili výraznou většinu, asi 395 000 z celkem 675 000 mužů jeho Grande Armée. Pozadu nezůstali ani Poláci, kterých se postavilo po bok tehdejších ‚spojenců‘ celých 95 000. Jak to dopadlo, dobře víme. Zpátky se z nekonečných ruských plání z původní invazní armády vrátilo do svých domovů necelých 70 000 mužů, zničených hladem, mrazem a tyfem,“ připomněl Štefec.

Napoleonovu porážku následně propojuje se vstupem ruských vojsk do Paříže v roce 1814. V jeho podání jde o další připomínku toho, jak se může vojenské tažení obrátit proti tomu, kdo je zahájil. Od historické epizody přechází také k ostrému hodnocení dnešní Francie.

„Napoleonovo tažení skončilo v dubnu 1814 v dobyté Paříži reprezentativní přehlídkou ruských vojsk před očima cara Alexandra I. A přestože Napoleon nechal vypálit Moskvu, Alexandr mu neoplatil stejnou mincí. Paříž zůstala stát a přežila i Hitlerův rozkaz vypálit ji do základů. Bezuzdného rabování a požárů v jejích ulicích se tak Pařížané konečně dočkali až v tomto desetiletí díky chamtivosti svých politiků, nekontrolované invazi migrantů a pečlivě zaranžovaným ‚studentským nepokojům‘,“ uvedl analytik.

O více než století později následoval další útok na Rusko, tentokrát vedený nacistickým Německem. Štefec připomíná operaci Barbarossa, válečné ztráty i bombardování německých měst. Právě zkušenost druhé světové války považuje za varování, které by současná německá politika neměla přehlížet.


Do svého historického výkladu zahrnuje také Velkou Británii. Připomíná plán operace Unthinkable, který vznikl na Churchillův pokyn v závěru druhé světové války a počítal s možností vojenského střetu se Sovětským svazem. Štefec jej spojuje se svým přesvědčením, že britská politika dlouhodobě usilovala o oslabení Ruska.

„Britům, kteří Hitlerův vzestup intenzivně podporovali a doufali, že se po ‚oběti‘ ČSR a dobytí Polska, Francie a dalších evropských zemí konečně vrhne na Rusko a zajistí jeho zničení ‚v zájmu britské koruny‘, to zřejmě také nestačilo. Ještě před koncem války nechal Churchill vypracovat plán operace ‚Unthinkable‘, česky ‚Nemyslitelné‘. Nestačily mu desítky miliónů mrtvých Rusů, Poláků, Židů i jeho vlastních lidí. Chtěl víc. Plánoval znovuvyzbrojenou německou armádu spolu s ‚vítěznými‘ americkými a britskými vojsky otočit zpět do SSSR a definitivně ho zničit. Jaký osud plánoval od německého nacismu osvobozeným východoevropským národům včetně našeho, kterými pohrdal, to historie raději nezmiňuje. Naštěstí se tehdejší prezident USA Roosevelt tomuto plánu vzepřel, a tak zůstal pouhým varováním před nekonečnou britskou chamtivostí a vládychtivostí,“ uvedl vojenský analytik.

Válku na Ukrajině Štefec interpretuje jako pokračování širšího západního úsilí oslabit Rusko. Tvrdí přitom, že Spojené státy už nejsou ochotny nést rizika další eskalace, zatímco evropské státy podle něj pokračují v politice, která může vyústit v přímý střet.

„Jak se zdá, bez ohledu na varující historické zkušenosti přišel čas to znovu ‚rozjet‘. Zmizeli pamětníci minulých hrůz a historii je možné přepsat podle aktuální potřeby. Britsko-americký projekt války Ukrajiny a Ruské federace se sice zdárně rozjel, ale ne všechno vychází podle plánů. Amerika odmítla nechat si ruskými strategickými jadernými zbraněmi zničit ve jménu britských zájmů své území. Odmítla také investovat další a další peníze do projektu ‚Zničit Rusko‘ s nejistým výsledkem, protože Rusové se ukázali daleko tvrdším oříškem, než jak je vykreslovaly britské zpravodajské služby,“ napsal Štefec.


„Evropská unie i NATO jsou bez USA britským plánům příliš malé. Nedostatek financí a válečnického nadšení ‚spojenců‘ je nutí k neuváženým krokům. Nastrčení Merze jako persóny, kráčející ve stopách ‚Velkého Vůdce‘, se příliš nedaří. Běžní Němci mají totiž stigma hrůz WWII, holocaustu a porážky vypáleno až příliš hluboko v ‚kmenové paměti‘. A ptají se, kam současná křečovitá militarizace povede. Kolik mrtvých bude Německo a celou Evropu stát Merzův pokus vyrovnat se svému vzoru? Bude stačit soustředěné úsilí pohrobků exponentů nacistického režimu jak v jeho čele, tak mezi vrcholnými představiteli EU k reinkarnaci Německa coby ‚ocelové pěsti‘ novodobé Grande Armée II?“ pokračoval analytik.

Navzdory ostré kritice Štefec věří, že přímému střetu s Ruskem se Evropa nakonec vyhne. Rozhodující roli přisuzuje obavám z jaderné války. Svůj příspěvek uzavírá varováním adresovaným především Německu, v němž obrací původní výzvu německých vojáků směrem k Rusku.

„Věřím, že se tak nestane a rozum dotovaný strachem z následků jaderného konfliktu v Evropě nakonec zvítězí. Na základě historických zkušeností a sledování současného vývoje globálního světa mohu (nejen) Němcům doporučit jediné: ‚Ani vy to nezkoušejte. Rusové tentokrát určitě nebudou čekat, až překročíte hranice a dorazíte k Moskvě! Je jich hodně, mají zdroje, naučili se bojovat s technikou a vojáky NATO, a mají účinné jaderné zbraně a nejsou rozhodně osamělým hráčem. Myslete na to‘,“ uzavřel Štefec.